malá povídka

14. února 2007 v 17:55 |  Strach
Vymyslela jsem takovou povídku. A prosím vás o trpělivost při čtení. Dík váš Mysic.

"Heleno! Pojď už! Je večeře"
"Ano. Vždyť už jdu!" zazněla odpověď od plavovlasé dívky. I přes to, co řekla, stále seděla ve svém pohodlném křesle u okna a dívala se ven. Uchvacoval ji pohled na smutnou podzimní krajinu. I padající mrtvé listy stromů pro ni byly nádherné. Ale i tak byl tento pohled bolestivý. Ty listy už byly mrtvé. Na jaře se vyklubaly v barvě čerstvé zeleně, v létě chytaly teplo slunečních paprsků a na podzim potěšily všechny oči svou smrtí. Každý se těšil krásou barev na jejich "smrtelné posteli", ale pro ně to byl konec.
"Heleno! Nebudu to zase ohřívat!"
"Ano!"Tentokrát už se opravdu zvedla a sešla do kuchyně a po cestě dala trochu žrádla své kočce Mississippi. Jednou ji našli sedět před jejich domem, Hela ji dala najíst a od té doby u nich byla. Chtěli ji pojmenovat nějak normálně, třeba Ťapka, Mazla nebo Minda, ale ona na to neslyšela. Až jednou se bavili o výletě na lodi po Mississippi a ona přiběhla. Tak jí to zůstalo. Miss u nich žila už 6 let a pomalu ale jistě jí šedly chloupky.
Helena zasedla ke stolu a dala se do jídla. Pomalu a mlčenlivě do sebe soukala těstoviny s omáčkou. Ani se nezajímala s jakou. Dnes totiž měla náladu "vlk samotář". Tak ji pojmenoval její starší bratr. Když najednou ji od jídla vyrušilo rachtavé kašlání a prskání. Nejdříve hledala původce toho zvuku, když tu náhle spatřila Miss. Ta sebou neovladatelně třásla a v krku jí nepříjemně rachtalo. Pak ji z pusy vylétl chomáč krvavých chlupů. Hela se zděsila, beze slova se zvedla od slolu, vzala Miss do náruče a odběhla ke svému křeslu. Po chvíli za ní přišla její matka.
"Helono, pojď se najíst a nech tu kočku tady."
"Ne! Nikam nepůjdu. Zavolejte prosím zvěrolékaře."
"Dobře, my ho zavoláme. Ale já to pak ohřívat nebudu."
"Už je tu zvěrolékař, tak mi dej tu kočku."
Helena podala matce Miss, ale nešla za ní. Měla strach. Bála se, že kočka zemře jako ty listy a matka se bude kochat její smrtí. Miss s Heleniným bratrem jí jediní projevovali lásku. Nebála se jen smrti Mississippi, ale i tohoto strachu. Bála se být slabá. Bála se připustit si k sobě někoho, aby ji pak neopustil a neublížil jí. To všechno jí způsobila výchova její matky a žití na samotě ve velkém domě jen se služebnictvem. Měla i soukromého učitele, takže jediné dítě, se kterým se setkala, byl její bratr. Když uslyšela klapnutí dveří, zhluboka se nadechla a vešla do místnosti. Rozhodla se, že se nevzdá bez boje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Giner Giner | 24. března 2007 v 16:54 | Reagovat

strach ze slabosti... to znám...

2 Enervate Enervate | E-mail | Web | 29. září 2007 v 9:02 | Reagovat

hezký, pro zamyšlní ... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama